Island se pro mě zhmotnil. Už několik let jsem se tam chtěla podívat. Dokonce jsem koketovala s myšlenkou, že bych tam strávila jeden semestr na škole - bohužel mi tenkrát ze školy na můj email neodpověděli. Uplynulo jedenáct let a já ho pocítila na vlastní kůži.
Vždy na podzim vyrážíme jen já a muž na oslavu toho, že jsme spolu do míst, kam je lepší jít bez dětí. S tím podzimem mě láká právě sever. Po Kodani, Amsterdamu a Bergenu, nás čekaly islandské hory, vodopády a gejzíry.
Ta místa na mě působila naprosto magickým dojmem. Tento vodopád v národním parku Þingvellir (Thingvellir), vznikl už v desátém století, kdy byl uměle vybudován pro potřeby původních obyvatel, Vikingů, kteří se zde scházeli vždy dvakrát do roka na valné shromáždění tzv. AlÞing.
Gullfoss je asi největším lákadlem pro turisty. V bezprostřední blízkosti takové vodní masy jste naprosto nevýznamný človíček. Vzbuzuje respekt a údiv dohromady. Místo pro zastavení těla i mysli.
Poslední den v horách nám dal pocítit sílu přírody ještě víc. Cesta k vodopádu vysokému dvě stě metrů měla být jen dva kilometry od auta. Počasí nám ale plány trochu narušilo. Déšť, mlha, chladno. Na hřebenu jsme viděli pár metrů před sebe. Otázkou je, co mě na tom všem tak fascinuje. Zda je to to dobrodružství, ta potřeba se o sebe postarat, ta divokost. Nejspíš to bude ono.
